Jistě to znáte. Při nástupu do nového zaměstnání, úvodu nějakého školení či jen tak v nějaké skupině lidí, v níž vás třeba zná jen polovina, je součástí "vstupního rituálu" také představení sebe sama. A protože člověk je tvor zvídavý a společenský, jistě se vás někdo zeptá i na vaše zájmy. Co kdybyste totiž, čistě náhodou, nějakou oblíbenou činnost sdílel i s jinými, kterým by tak přibyl člověk do klubu? Bohužel je ošklivou lidskou vlastností, že na základě vašich zájmů, aktivit a koníčků, jste během chvíle zaškatulkováni (na základě mýtů a domněnek, či doslechu z "důvěryhodných" zdrojů), a mnohdy také odsouzen. Rybáři mají studené nohy, včelaři jsou podivíni, "tuneři" automobilů frajírci, posluchači heavy-metalu vrazi a násilníci...a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Já jsem po představení svého koníčku, tedy focení vlaků, automaticky spadl mezi ajznboňáky. Nikdo jiný přece nemůže mít železnici rád, protože vlaky jsou špinavé, mají šílené zpoždění, jsou ošklivé, pomalé a nepohodlné atd. Víte, kolik lidí se divilo, že vůbec disponuju řidičským průkazem? Samozřejmě ne všichni mají tento negativistický přístup jak k železnici samotné, tak i k jejímu přivlastnění si coby záliby. Pojďme se na to však podívat i z jiné stránky, než coby fanatismu do ocelových ořů...
Samotné fotografování lze pojmout několika způsoby. Základním a zároveň nejrozšířenějším je tzv. fotografie dokumentační. Slouží v podstatě jen k zachycení nějakého stroje v místě jeho současného výskytu. Význam je nesporný, a to právě z onoho dokumentačního hlediska. Tyto snímky jsou pak cennou nápovědou a dokladem, sloužícím k sestavení životopisu stroje, jedno či pro knihu nebo webovou stránku. Autoři dokumentačních fotek se povětšinou pohybují po koncích nástupišť, v okolí nakládacích ramp, a většinou se moc nevzdalují z obvodu stanice. Disponují povětšinou kompaktním digitálním aparátem, občas doplněným o delší ohniska objektivů, a někdy také notýskem a perem pro zapisování různě důležitých poznámek. Uvedené skupině fotografů se také říká "šotouši". Osobně se domnívám, že tímto stádiem si projde 99% začínajících železničních fotografů. Přeci jen se nemusí nikde plahočit, frekvence vlaků ve větších stanicích bývá slušná, a domů si tak přinese plnou paměťovou kartu. 
Dalším způsobem zachycení děje na ocelových stuhách je fotografie traťová. Její autoři se (jak ostatně název prozrazuje) pohybují podél trati, a hledají příhodná místa k zachycení vlaku. Někteří se starají i o "násvit", tedy ideální osvětlení soupravy tak, aby vynikla právě fotografovaná část (většinou se fotí pod úhlem, tedy by měl být osvětlen bok a čelo soupravy). Tzv. "focení se Sluncem v zádech" již vyžaduje hlubší znalost terénu a geometrie trati, a tedy mu buď předchozí nastudování v mapě, anebo průzkum až na místě. Také je třeba počítat s tím, že se souprava bude pohybovat, a tedy volit vhodné nastavení expozice aparátu, potažmo si dostatečně dopředu zvolit vhodnou kompozici snímku (opět záleží na autorově tvůrčím záměru.) Zde lze i experimentovat, např. vhodnou volbou místa je možné dostat do fotky třeba různé kostely, zámky, hrady, ale také hory, jezera či vodní plochy. Tím dostane snímek zcela odlišný nádech, než u fotografie dokumentační, kde jde výhradně o zachycení stroje. Právě architektura, pohoří, rozhledna nebo jiný prvek, mohou být typické pro místo, kde byl pořízen, a tak bude záběr bližší i neželezničním pozorovatelům. 
Pokud na takovém snímku minimalizujeme plochu, jíž zabírá vlaková souprava, dáme tak vyniknout okolnímu prostředí. Pak vznikne tzv. železniční krajinovka (ultrablechovka, pozn. aut.), která k sobě přitáhne opět o něco více nezainteresované veřejnosti. U této se volí převážně fotografování kolmo ke koleji tak, aby bylo alespoň něco ze soupravy vidět - fotí se totiž na vzdálenost klidně i několika set metrů. Traťový fotograf se většinou prozradí brašnou na rameni či na krku, v níž se ukrývá buď kompaktní aparát vyšší třídy, anebo přímo zrcadlovka. Více extrémní (a lépe situovaní) jedinci mají toto vše v batohu, který je při silnějším protivětru značně destabilizuje. Po zastavení vlaku se většinou vydá úplně opačným směrem, než většina davu.
Posledním způsobem, který zmíním, je tzv. Umělecké foto. Tak, jako lze pořizovat různé experimentální snímky v ostatních odvětvích, je toto možné i na železnici. Na rozdíl od všech výše zmíněných způsobů focení, je nutné být vybaven kreativním duchem, a je dobré se umět dívat na běžné věci "jinak". Spousta fotografů si myslí, že zachycením vlaku při západu Slunce dosáhnou nirvány. Opak je však pravdou – je opravdu velmi složité vymyslet způsob, jakým onen západ Slunce nikdo před vámi nevyfotil. Samozřejmě mám na mysli případ, že se hodláte někde prezentovat, a čekáte na reakce. Pokud vám stačí mít jen základ, který se skládá z vlakové soupravy, jež na fotce tvoří členitou černou skvrnu, a za ní dostat oranžově osvícená oblaka, spolu se slábnoucím kotoučem na obzoru, není třeba číst dál. Ono to totiž skutečně Slunce západem nekončí. Ona kategorie de facto nemá žádná pravidla, pouze je nutné co nejvíce přiblížit divákům smysl a okolnosti, které vás k pořízení daného snímku vedly - o proto, aby byl pochopen. Samozřejmě není možné se zavděčit všem, každý člověk je z jiného těsta a snímek na něj působí jinak. Někdo vidí kus čela a čtyři neostré mašiny, jiný zástup motorových dříčů, čekajících na povolávací rozkaz. Lze experimentovat s hloubkou ostrosti či časy, čímž například u noční fotografie dosáhneme zajímavých efektů. Obecně platí, že se k podobným pokusům hodí lépe zrcadlovka, protože s kompaktním fotoaparátem nelze dosáhnout uspokojivých výsledků. Je to dáno jak slabší optikou, znemožňující optimální nastavení pro experimenty s hloubkou ostrosti, tak velikostí snímače, která je příčinou nedostatku zachyceného světla při nočním focení, a tedy zvýšeného obrazového šumu.